Tikot šachových hodin

Jména a adresy v mém adresáři blednou. Podle barvy a odstínu inkoustu by člověk řekl, že ty záznamy byly učiněny o nejméně půl století dříve než ty ostatní. (...) Myslím, že bych je nějak měl zachovat. Mohl bych je třeba okopírovat. Ale jsem přesvědčen, že by to bylo marné, že by stejně vybledla znovu, bylo by to jen takové cvičení se v marnosti – jako když jsme ve škole museli pětsetkrát opisovat Nebudu ve třídě prskat kuličky. Psal bych jména, jež by nic neznamenala, protože bych se na ně už nepamatoval. Ať zmizí, ať zmizí. – Stephen King, To

O zapomínání

Už jako malý kluk jsem se rád nořil do minulosti a oddával se snění. Možná jsem tak utíkal před přítomnými překážkami a budoucností, jež mě často naplňovala úzkostí. Možná mě to naučili rodiče, babičky a dědečkové, kteří se mnou sdílejí podobné vlastnosti. Zásuvky a skříně doma jsou plné fotografií a různých starých dokumentů. S digitální revolucí se jimi začala plnit i paměť počítačů a kompaktních disků. Možná k vytvoření fotoalb, mapujících historii šachu ve Vlašimi, vedlo něco úplně jiného. To, že pro mě zkrátka šachy znamenají strašně moc. Nebo všechno dohromady.

Ozvěny minulosti (ZDROJ: Patrik Pýcha)

Svůj zájem o sbírání a skládání střípků minulosti považuji za velmi důležitý. Čas se totiž tak neuvěřitelně zrychlil, že si mnohdy ani nedokážeme uvědomit, jak moc zapomínáme. Události. Místa. Lidi. Dokonce i ty, kteří pro nás po určitý čas hodně znamenali. Nezapomínáme úplně, avšak minulost se rozostřuje. Rysy obličejů ztrácejí jasný tvar, místa a data se vzájemně proplétají. Všechno se ukládá do nespočtu přihrádek, uložených hluboko v naší mysli. Jakmile nějaká věc pomine, neseme si ji sice dál v sobě, utváří nás, ale už si mnohdy vůbec neuvědomujeme její existenci. Aby vyjela výtahem znovu do vědomí, potřebujeme trochu postrčit. Třeba pomocí staré fotografie.

Rozostřeno (FOTO: Jiří Mejzlík)

O vzpomínání

„Vyprávěj mi něco, ano?“ – „Ale co?“ – „Co celý den děláš. Třeba cos dělala dneska. Cokoli. Může to být něco naprosto obyčejného. To by vlastně bylo vůbec nejlepší. To nejobyčejnější, na co si dokážeš vzpomenout.“ – Michael Cunningham, Hodiny

Ačkoli jsem nikdy nebyl skalním fanouškem Karla Gotta, jeho písničky mi do uší ze sluchátek nehrály pravidelně ani jsem se výrazně nezajímal o jeho osobu, jeho odchod do pěveckého nebe ve mně zanechal pocit, jako by skončila celá éra. Přelom. Pukla zemská deska. Zaplavily mě vzpomínky na nejlepší týden prázdnin. Na jeden z nejlepších týdnů v roce. Srpnový tábor. Růženou. Šachy. Chatičky na okraji lesa. Skřehotání, jež se mělo podobat zpěvu. Nejprve při noční hře, abychom se nebáli. Brzy se z toho stala tradice. Být stále mlád. Ta především. Být stále mlád. A jak si čas běží svůj maratón. A džíny z Tuzexu. To jsme nikdy nezapomněli dodat.

https://youtu.be/iy19qNYjOis?si=DaaD4gdc4uf23HON

Pak se stalo něco neuvěřitelného. Přišly zprávy od lidí, s nimiž už jsem se neviděl měsíce i roky. Neurčité obličeje, které na mě každý den svítí v oknech sociálních sítí, znovu nabyly ostré obrysy a zářily stejně jasně, jako když jsme společně stáli před chatkami u rozviklaného zábradlí, namáhali své hlasivky a smáli se jako pominutí. Dostavila se i jiná vzpomínka. Na sečskou přehradu, čtyři blázny, poskakující v dešti, a ústní vodu. Být stále mlád. Na to, jak jsem se tehdy na chvíli, poprvé po několika měsících hrůzy, cítil opět šťastný.

Taková je síla asociací. Malý podnět dokáže vyvolat řetězovou reakci. Titulní píseň z filmu Titanik mě přenáší do města pod skokanskými můstky. V Harrachově se začal před několika lety psát příběh nejednoho velkého přátelství. Před obrazovkou, na níž zrovna loď narazila do ledovce. V chuti oříškové oplatky se vynořují vzpomínky na turnaj v Janských Lázních. Cukrárnu na kolonádě i zatuchlý pokoj v Bukovém háji. A když mě někdy v zimě na balkoně uhodí bič mrazivého vzduchu, vystupuji najednou z vlaku v Koutech nad Desnou a dívám se na vrcholky hor, kde se skrývá bazén na střeše světa.

Mládí (ZDROJ: Petra Tobišková)

O návratu

Dům byl ponechán sám sobě; dům byl opuštěn. Zůstal tu jako mušle na písečné duně, kterou naplní suché krystalky soli, teď když ji opustil život. Jako by nastala dlouhá noc; ty pohrávající si vzdušné proudy, co oždibovaly, ty lepkavé dechy, které tu štrachaly, zdá se zvítězily. Hrnec zrezivěl a rohožka se rozpadla. – Virginia Woolf, K majáku

Letos v květnu mě šachy zavedly do Janských Lázní. Vrátil jsem se tam po čtyřech letech. Když moje nohy dopadly na horskou půdu, ukázal se přede mnou povědomý obraz. Před budovou penzionu postával hlouček šachistů. Někteří drželi v ruce cigaretu, jiní v ní třímali sklenici piva. Někdo zvládal obojí najednou. Střídavě do sebe klopil zlatou tekutinu a vyfukoval obláčky kouře. Pokud se člověk podíval trochu stranou, spatřil na kopci starý dům. Pořád tam neochvějně stál. Se svou mříží ve sklepním okně. Se svými umouněnými koberci. Se svou opadávající omítkou. Se svými hosty, mezi které kromě lidí patří i mravenci. Jinde bychom si možná na úroveň ubytování stěžovali, ale tady ne. Bukový háj je totiž opředen kouzlem nostalgie.

Vyrovnanost a klid jsou brzy narušeny procitnutím v přítomnosti. Něco je jinak. Jezírko zmizelo. Na stráni chybí stromy. Dům hrůzy, u něhož jsme se každoročně fotili, byl stržen k zemi. Ale především si uvědomím, že z šestičlenné party, která před osmi lety málem zbořila sídlo na kopci, už jsem tu jen já. Člověk se musí pozastavit nad naší tehdejší naivitou. Přítomný okamžik nás tenkrát zcela pohltil. Byli jsme přesvědčeni, že turnaj v Janských Lázních odolá útokům času, že všechno zůstane při starém, že sem budeme jezdit páchat nejrůznější lumpárny navždy. Měli jsme za to, že během onoho jednoho týdne na začátku května zůstaneme dětmi, jakkoli se čas všude kolem bude neúprosně hnát dál. Čas ovšem nebere ohledy na nikoho a rychle poskočil vpřed. Mrzí mě, že některé z vás už vůbec neznám. Znám jen děti, kterými jsme tehdy byli.

Starý dům (ZDROJ: Patrik Pýcha)

O čase

Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. – Michael Cunningham, Hodiny

Ještě nedávno jsem si myslel, že čas v šachovém světě se ubírá pomalejší rychlostí než čas v světě nešachovém. Motiv jinak plynoucího času, na který člověk narazí například při čtení Letopisů Narnie, není v určitém smyslu až tak neskutečný. Po návratu do Janských Lázní jsem svůj názor trochu upravil, mnoho věcí se totiž změnilo příliš rychle. Vnímání času se zdá být velmi relativní a proměnlivé. To platí i pro šachy. Součástí mojí krátké minulosti je každopádně období, kdy šachové hodiny skutečně tikaly pomaleji.

Když jsem před sedmi lety nastoupil na střední školu, můj život se bleskově zrychlil, stal se nepředvídatelným a začal se podobat jízdě na horské dráze. Šachový svět pro mě tehdy představoval kotvu, pevně zaseknutou do mořského dna. Záchranný kruh, odolávající burácení vln. Neměnnost a stabilitu. Z něho vzešli kamarádi, kteří mi pomohli projít procesem coming outu. Bouře se zklidnila. Bez nadsázky se dá říct, že šachy mi zachránily život.

Vzpomínka na štěstí (ZDROJ: Jaroslav Pýcha)

O životě

„Pamatuješ na jezero?“ vyhrkla pod tlakem citu, který se zmocnil jejího srdce, sevřel jí hrdlo a křečovitě stáhl rty, jak pronesla to slovo. Protože byla dítětem, které chlebem krmilo kachny, mezi oběma rodiči, a zároveň dospělou ženou, jež přicházela k rodičům, kteří stáli u jezera, a držela v náruči svůj život, jenž rostl a rostl, jak se k nim blížila, až se z něj stal celý život, hotový život, který položila vedle nich a řekla: „Tohle jsem z něj udělala! Tohle!“ – Virginia Woolf, Paní Dallowayová

„Proč to pořád děláš?“ ptá se mě někdo čas od času otráveně, když pobíhám kolem s fotoaparátem v ruce. A já si vzpomenu na malé, ustrašené dítě, stojící ve dveřích, vedoucích do jedné ze tříd dolnokralovické základky, jak rozhodně prohlašuje: „Pane Mejzlíku, na kroužek chodit budu, ale na žádnej turnaj nikdy nikam nepojedu!“

https://youtu.be/9eWewdTkghM?si=Hi3DwvEowHZ5G4to

Písek se přesýpá. Utíkám za Nelou po jedné z vlašimských ulic. Musím ji předběhnout, pokud chci během tréninku s Maťou sedět v pohodlném křesle. Na toho, kdo závod prohraje, zbyde tvrdá židle. Ručička se posune. Průtrž mračen. S Martinem jedeme na kolech. Na kůži nám dopadají ledové kapky deště. Třeseme se zimou, ale je to skvělý pocit. Pocit svobody. Uháníme dál. Co nejrychleji. Tik tak. Okna jsou dokořán a pokoj se plní mrazivým vzduchem. Jirka se naštval a odmítá je zavřít. Pokrčíme s Vojtou rameny a jdeme spát v zimních bundách. Hodiny odbíjejí. Sotva se svléknu a pustím vodu do vany, která postrádá jakýkoli závěs, rozletí se dveře od koupelny. Jeden z Robinových oblíbených vtípků. „Zavři ty dveře, debile!“ křičím na něj, ale odpovědí mi je pouze smích. Stroj tiká dál. Nervy drásající zápas proti Frýdku-Místku končí remízou. Jsme mistři republiky. Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy tak šťastný. Čas plyne. Je příjemný letní večer. Sedím v trávě vedle Kačky a společně pozorujeme západ slunce, když nás málem trefí míč. V pozadí se chechtají malé děti. Čas běží. Podzim. Les hraje všemi barvami. Ze spadaného listí se do výše zvedají obvodové zdi zříceniny hradu Oheb. Kroužek dětí, včetně mě, hledí na Petra, který vítězoslavně pozvedá nad hlavu svou první kešku. Čas se láme. Můj první vícedenní turnaj. Šplháme po skalách. Volám domů. „Je to tady strašně nebezpečný!“ straším mamku v telefonu. Prásk! Proud vzpomínek se přeruší.

Spirála času (ZDROJ: Karel Jukl)

„Co ti daly šachy?“ ptá se mě někdo čas od času. „Můj život.“

Patrik Pýcha